Horníci se živí tím, že v hloubi země kutají uhlí, vyvážejí je na zemský povrch a následně je prodávají. Tím získávají zdroje obživy pro sebe a své rodiny. Čím více uhlí nakutají a vyvezou, tím více jej mohou prodat, tím více peněz za svoji práci obdrží, tím lépe se jim žije. Mají tedy přirozenou tendenci intenzivně v dole pracovat. Když už jednou v nehostinném prostření nitra země musí být, chtějí čas strávit efektivně a nezdržovat se činnostmi, které přímo nepřispívají k růstu těžby a tedy finančních zisků.

Když horníci narazí na bohatou žílu, vše je žene k tomu co nejrychleji uhlí vykopat a vyvézt na povrch. Pokud postupují rychle dopředu, mohou zanedbat výdřevu. Vznikne tak rozsáhlý úsek nezajištěného stropu sluje. Dlouho se nemusí nic dít. Horníci se ženou dále dopředu a přes nezajištěný úsek jezdí s vozíky plnými uhlí. Na povrchu je čeká pochvala majitele dolu a vyšší výdělky. Ty jim umožní zajistit každodenní potřeby rodiny, koupit něco na přilepšenou, případně zajít do hospůdky a dopřát si více piva. Kdyby se horníci zdržovali důsledným zajišťováním výdřevy, těžba by se snížila a poklesly by i výdělky. A tak nejednou kutají dále a doplněním výdřevy se příliš nezdržují.

Smrt nebo zmrzačení je krutým trestem za zdánlivě drobnou chybu, za zanedbání nezbytné bezpečnosti, za krátkozraký spěch za vyššími výdělky. Kdo hraje vabank, může hodně vyhrát nebo vše prohrát. V případě výhry se výherce může smát těm, co se na cestě k penězům zdržovali zajišťováním “zadních vrátek”. Dodá mu to odvahu riskovat i příště, navíc se jeho přístupem k životu nechává ovlivnit mnoho mladých nezkušených lidí. V případě prohry zbudou ovšem spíše jen oči pro pláč, objeví se výčitky a lítost. Když člověk vyhraje, může si riskantním krokem získané peníze plně užít. Když prohraje, musí se doprošovat pomoci okolí a kvalita života mnohdy poklesne na samou hranu snesitelnosti.

Nemusíme fárat do dolů. I v našem každodenním životě “na povrchu” narážíme na bohatá ložiska obživy. I na povrchu, při jakékoli činnosti, existuje nezbytnost “výdřevy”. Stejně jako horníci se ani my nemůžeme jen slepě hnát za vidinou vyšších výdělků nebo větší slávy a nevšímat si toho, jak vypadá strop chodby, kterou svojí činností kutáme. Protože tento pomyslný strop na nás může spadnout. Může nás zabít nebo zmrzačit.

Padesátník, který leží v nemocnici po infarktu, se s největší pravděpodobností stal obětí svých vlastních chyb. Řečeno obrazně, spadl na něj nezajištěný strop. Prosadil se v práci, je úspěšný manažér, děkan nějaké fakulty nebo ředitel banky. Má dům, rodinu, jezdí na drahé dovolené, chlubí se silným automobilem. Ale již více jak deset let je výrazně obézní, má vysoký krevní tlak, plně rozvinutý metabolický syndrom, jeho svaly jsou slabé, neustále jej bolí v zádech a má výrazné potíže se spánkem.

A teď vše vyvrcholilo selháním srdce. Hnal se dopředu a nezbyl mu čas na výdřevu. Nezašel si do fitcentra zacvičit, nedokázal si odepřít bohatě zdobené chlebíčky, chutný zákusek nebo další pivo. Nepřinutil se vypnout včas televizi a vyjít si na půlhodinovou procházku. Riziko nevyšlo. Je čas platit za chyby. Nižší kvalitou života, poklesem ekonomické úrovně rodiny, případně dalšími zdravotními potížemi.

Zkontrolujte si výdřevu v šachtě svého života včas. Protože za chyby se v reálném životě tvrdě platí!